Jak jsem se stěhovala, aneb kreativita se projevuje různě

Za svůj život jsem se už několikrát stěhovala, nikdy to ale nebylo tak náročné jako když jsem se stěhovala naposledy, v roce 2017. 
Celá anabáze ale začala o dost dříve. Koncem roku 2015 jsem onemocněla a protože jsem se zotavovala jen pomalu, měla jsem hodně času na přemýšlení.  Až jsem jednoho dne zjistila, že v původním bytě už nemůžu být, že mi nevyhovuje. Kromě jiného nešlo v bytě dobře oddělit soukromou část od šicí dílny a skladu tvořivých potřeb, a tak jsem zahájila velkou akci.

Nejprve jsme museli vymalovat a připravit byt na prodej, takže rok jsme v podstatě jen třídili a balili věci a přesouvali v bytě krabice z místa na místo. Někdy jsme taky museli některé krabice strčit v domě pod schody nebo naložit do autě, když měli přijít kupci. A pak ty krabice zase nanosit zpátky do bytu. Ke konci už jsme ale krabice nechávali pod schody i v autě stále, prostě jsem si řekla, radši ať je někdo ukradne, než abych je tahala věčně nahoru a dolů. 

S tříděním a balením věcí mi nejvíc pomohla kamarádka Katka, bez ní bych to asi nezvládla. A také můj syn, chudák, ten to odnesl nejvíc. Protože je úděsné, pokud na takové operace nemáte logistické schopnosti a jste v tom převážně sami. 

A ještě úděsnější je, pokud k tomu máte svoji šicí dílnu, což obnáší plnou skříň látek, nití, stuh, a také plno materiálu na rukodělky a výtvarnou dílničku pro děti! Když totiž kromě běžných knih, oblečení, sportovních potřeb, elektroniky, nábytku, dítěte, zvířat, spousty zkrášlovacích prostředků a dalších nezbytných propriet máte ještě asi tak tunu nejrůznějšího materiálu pro tvoření a pořádání rukodělné dílničky, stává se z obyčejného stěhování složitá operace téměř interkontinentálního významu, alespoň co se mého soukromého vesmíru týká :-D. 

Na konci mi se stěhováním pomáhali i syn a přítel kamarádky, bylo to jen tak tak, spoustu věcí jsme vynesli na chodbu, kde to všechno ještě několik dní leželo v krabicích. Během přípravy na stěhování i vlastního stěhovacího procesu jsem měla věci na nejrůznějších místech a po známých. Že jsme to všichni v relativním zdraví přežili je obdivuhodné a svědčí to o morální síle všech zúčastněných :-D.

Část věcí včetně šicího stroje jsme přitom neustále stěhovali s sebou, rozbalovali a zase zabalovali, hledali, kde co je. Během celého procesu jsme ještě navíc spoustu věcí ztratili, poškodili nebo vyhodili, abychom ve finále zjistili, že jsme z nepochopitelných důvodů vláčeli celou tu dobu s sebou krabici s flaškama od okurek!!! 🤦

Ale rukodělky jsem nikam na dobu neurčitou zavřít nemohla. Jednak jsem měla doslova "absťák", když jsem chvilku něco nešila nebo netvořila, jednak jsem měla zakázky a ty nešlo odmítnout. Takže jsem pořád opatrovala všechny ty látky, knoflíčky, stužky, nitě, jehly, korálky, papíry, ozdobné děrovačky, šišky.... nakonec se mi podařilo umístit většinu těch věcí v jedné mojí práci. Sice to bylo trochu z ruky, 20 - 40 kilometrů, podle místa pobytu, ale alespoň jsem k nim měla přístup. Když pak přišla nějaká zakázka, nastala další složitá operace - sednout do auta, dojet, zjistit, kde se v krabicích a taškách nachází příslušné výrobky, materiály či komponenty, vzít s sebou, a potom to doma zase skladovat, než se to poveze nazpátek.

Celkem jsem se za ten jeden rok stěhovala 3x. A ani po několika letech od stěhování nemám všechno vybalené. Snad jednou všechno vybalím...

Mějte krásný den,

Bára Žemličková - Rosabella